Knihkupectví
Hodonín

"Lianozovská skupina? To je přece moje žena Olja, moje dcera Valja, můj syn Lev, vnučka Káťa, vnuk Saša a můj zeť Oskar Rabin," hájil se Jevgenij Kropivnickij, když byl v roce 1963 obviněn z formalismu, z organizování lianozovské skupiny a výstav neoficiálního umění. Lianozovské básníky a malíře však nespojovala jen rodinná a přátelská pouta, ale také osobitá poetika, soustředěná na všednodennost bez příkras, na konkrétnost vyslovených a zaslechnutých slov i spatřených obrazů. Bez manifestů a deklarativních prohlášení patří dnes tito kdysi undergroundoví autoři k ruské klasice 20. století.