Knihkupectví
Hodonín

U stolu seděly čtyři kuchařky. Před sebou měly talíře s polévkou a něco z nich vybíraly pinzetami. Nemluvily. Ruce se jim hbitě míhaly, občas některá nahlédla do jakéhosi papíru, který ležel vedle talířů. 
Zvědavost mě postrčila dovnitř jídelny. Pozdravil jsem.
"Promiňte, nechci rušit, jdu jen náhodou kolem a zahlédl jsem vás. Můžete mi říct, co děláte s těmi pinzetami? Vy jíte polévku pinzetou?"
"Slyšíte to, holky? Prý cože to děláme!"
Paní se odmlčela. Bylo slyšet jen soustředěné cinkání pinzet o talíře. Nechápal jsem. Jedna z kuchařek – zřejmě paní šéfová – zvedla hlavu směrem ke mně, asi jednu vteřinu si mě prohlížela a pak řekla:
"Ty nejsi zdejší?"
"Nejsem."
"Tak to ti to klidně můžeme říct. My respektujeme individuální potřeby našich žáků. Nové nařízení paní ředitelky. To tady děláme!"
Nastala zase odmlka, ale pak paní kuchařka pokračovala: "Dneska máme písmenkovou polévku. Jenže mladé dámy Pyšná, Sličná, Fešná a Rušná ze 2.C prý nejedí – počkejte," paní sklonila hlavu k papíru vedle svého talíře a četla: "F, M, U, W, Y a Z. Tak to musíme přebrat."