Knihkupectví
Hodonín

V období probíhající studené války a přípravy na konflikt s využitím jaderných zbraní začala hrát značnou roli palubní letectva. To americké spadající pod US Navy dokázalo do prakticky jakéhokoliv místa na světě soustředit nemalou bojovou sílu včetně schopnosti provádět útoky jadernými zbraněmi. Dlouhá tradice amerického palubního námořnictva sahající až do dvacátých let minulého století a také extenzivní nasazení v druhé světové válce a ve Vietnamu navíc umožnily vyprecizovat bojové postupy i vyladit výkony používaných strojů. Není proto s podivem, že pro vojenskou strategii SSSR představovaly americké letadlové lodě jednu z hlavních hrozeb. K vyrovnání schopností s Američany neměl sovětský vojenský průmysl dostatek zkušeností a ani ekonomika největšího státu na světě by nedokázala enormně nákladný vývoj početně ekvivalentního palubního letectva včetně nosičů ufinancovat, zvláště když souběžně probíhalo enormně nákladné soupeření v dobývání kosmu či ve vývoji balistických raket nebo přepadových stíhačů. I proto v SSSR začaly nabývat na významu požadavky na letouny s kolmým vzletem a přistáním. Ty by totiž umožnily nasazení na konstrukčně jednodušších a ekonomicky výrazně levnějších lodních nosičích a v případě krizového válečného stavu by je mělo být možné provozovat i z palub kontejnerových a dalších lodí. Proto vznikl projekt experimentálního stroje Jak-36, který posléze umožnil vznik sériového modelu Jak-38. I přes čtvrt století od ukončení jeho provozu Jak-38 stále patří mezi typy, o nichž je známo relativně málo. A to i přes to, že služba tohoto letounu nepostrádala na dramatičnosti. Pro SSSR šlo o jeden z nejsložitějších vývojových úkolů, neboť celá řada technických řešení použitých na letounu byla vyvinuta čistě pro tento typ. Ačkoliv službu Jaků provázelo mnoho mimořádných událostí, získané znalosti pomohly sovětskému průmyslu zvládnout vývoj technologií, které měly být zúročeny v následujícím velmi slibném modelu Jak-41. Kolmo startující letoun Jak-41 představoval nadějnou konstrukci, která by sovětskému námořnímu letectvu v případě zavedení do služby konečně umožnila získat skutečně výkonný stroj převyšující v mnoha ohledech západní konkurenci v podobě typu Harrier. Předchozí palubní stroje Jak-38 totiž nesplnily zadání a představovaly více než omezenou bojovou sílu. Jenže do osudu Jak-41 zasáhl chaos provázející rozpad SSSR a jeden z nejnadějnějších palubních strojů historie skončil svou kariéru, aniž by dosáhl na řadovou službu. SSSR proto nikdy nedokázal srovnat krok s USA a jeho palubní letectvo je dodnes spíše demonstrativní jednotkou nežli skutečnou bojovou silou schopnou likvidovat cíle ve vzduchu, na zemi i na hladině kdekoliv na světě.